Možná se jako já snažíte občas něco napsat. Úvahu, článek na blog, Facebook nebo třeba do novin. Možná vám to taky občas nejde. O panu Nekudovi jsem už párkrát psala, třeba v článku Neuvěřitelné příběhy, které se opravdu staly nebo Umělecký zápisníček. A taky už jsem psala o spisovatelské výzvě, do které jsem se nyní pustila znovu. Přihlásit se k ní můžete tady: https://www.renenekuda.cz/spisovatelska-vyzva/.
Vtip je v tom, že se nesnažíte vytvořit své megadílo hned napoprvé a najednou, nenecháte se paralyzovat svým podvědomím a otázkami, co když to nebude dost dobré. Máte deset minut psát na zadané téma. Pak můžete skončit, nebo pokračovat, jak se vám bude chtít. Kromě zadaného tématu si můžete zvolit úroveň pokročilosti, v níž se vám vylosuje slovo, které máte do příběhu nenápadně (možná i nápadně) zakomponovat. Tentokrát volím pouze úroveň začátečník, chci celou výzvu opravdu dokončit.
Snažím se psát každý den, ale jednou už jsem selhala, v pátek 19. 11. jsem měla hroznou rýmu, bolela mě hlava a celkově mi bylo tak blbě, že jsem na úkol úplně zapomněla.
Chcete si to zkusit? Tak tady je jedno ze zadání, které jsem si vylosoval: Popište svoji obvyklou cestu do práce (nebo do školy) očima někoho jiného… (začátečník: orel) Tak do toho, šup šup, zkuste psát deset minut.
***
V sedm mám sraz u sousedky, nesmím si zapomenout notebook, který jsem si z práce přivezla na pátek, kdy mívám home office. Jo, já vím, že je to v angličtině kravina, ale stejně tomu tak říkám. Češi tomu rozumí a o tom, že pracuji z domova, mluvím jenom s Čechy. Ještě naposledy zkontrolovat svůj vzhled v zrcadle a můžu jít. Auto už je nastartované, ale Alžběta v něm ještě není. Poznám to, protože slyším mazlivé hlasy ze dvora. Určitě se ještě ňuchňá se psem. Pořídili si nového, jako my.
Cesta je děsná. Sice je Alžbětin manžel skvělý řidič, ale když je v asfaltu víc děr než rovné plochy, nic s tím nenadělá ani dobré auto, ani zkušený řidič. Aby se člověk bál mluvit, že si překousne jazyk! Jedeme přes jinou vesnici, než mě vozí naši. Ptám se proč. Podle mě to není blíž. Oba zároveň mi vysvětlují, že si myslí, že se takhle vyhneme čekání při odbočování z vedlejší silnice. To je možné, těžko říct. Dívám se po polích a užívám si jinou cestu, než kterou jezdím běžně. Na jediném stromě u silnice zahlédnu orla. Ukazuji jim ho a rozvíjí se diskuse, jestli to je káně, poštolka, nebo nějaký jiný dravec. Je mi to fuk, byl hezký.
Stejně musíme čekat při vjezdu na hlavní silnici. A pak v úzkém pruhu, kdy sice máme mít podle značek přednost my, ale auta z protijedoucího směru se tam nacpou první. Už když se blížíme k autobusové zastávce, vidíme, že tam ten náš stojí. Alžbětin manžel zastaví u krajnice a vybíháme za autobusem. Další jede až za deset dvacet minut. Stihneme to.
Funím. Respirátory jsou po ranním běhu na prd. Sedáme si vedle sebe a klábosíme celou cestu. O práci, běhání, dárkách na Vánoce, prostě o všem. Takový pohodový hovor. Stejně nic vážnějšího nejsem takhle po ránu schopná probírat. A v autobuse by člověk ani nechtěl.
Když se po všech těch zastávkách a zpoždění dole u nově postaveného kruháku dostaneme do Prahy, spěcháme na metro. To jezdí naštěstí skoro pořád. Alžběta vystupuje první a jde do práce pěšky. Má to tak pět až deset minut. Obvykle za chůze plete. Někdy bych to chtěla vidět. To přece není možné! Já musím jet ještě několik zastávek a pak taky půjdu podobně dlouho. V létě je to fuk, ale když je kluzko, nebo prší, otravuje nás to. Dnes je naštěstí krásný slunečný prosincový den.
Žádné komentáře:
Okomentovat