Projekt: Zelené šaty

Uff, tohle je trošku můj projekt. Má spoustu miniúkolů... už jsem z té práce zblblá. Jak používáme Asanu, která je v angličtině, tak úkolům říkáme tasky (v ANJ task) a subtasky. Samozřejmě i dle teorií time managementu je vhodné si jeden velký úkol jako ušít šaty rozdělit na menší části, aby se vám s ním snadněji pracovalo a také abyste věděli: 

• 
  co kdy máte udělat, 
• co můžete dělat zároveň, 
• jaké je pořadí jednotlivých činností.

Udělala jsem si k tomu ve svém, ne tak docela bullet, journalu projektovou stránku jak radí Knitsonik, ale jednak jsem ji ještě nedala do rejstříku, takže věčně nevím, kde ji mám hledat. A jednak jsem na její druhou stranu neprozřetelně vytvořila projektovou stránku Korokie (zlatého svetříku), takže jsem ji pak vyndala a dala bokem, abych na ni mohla koukat večer při pletení.

Když už ji konečně mám, trochu mě jímá hrůza z té spousty úkolů, které potřebuji vyřídit. A hlavně z toho, že jich tam valná většina není! Objeví se totiž cestou. Třeba, že bych si měla přečíst, jak se šijí šaty z hedvábí. Ne snad, že by moje látka byla hedvábí, ale spíš proto, že jsem úplně zapomněla, že v Burdě nejsou u střihů švové přídavky, takže si sice můžu střih obkreslit z papíru na látku, ale nesmím stříhat těsně kolem něj, abych to pak měla za co přišít. 

Zrovna tak by se mi v úterý bylo bývalo hodilo vědět, že mám cupro a ne lyocell, jak jsem si špatně pamatovala. Možná bych se s tím pak nežehlila tři hodiny zbytečně. Pořád je to totiž zmačkaný. Ne moc, ale je to vidět.

Takže pro zájemce a pro příště tady je seznam úkolů, když chcete šít šaty a jste poloviční začátečník.

1. vybrat si střih (v mém případě z Burdy) 
2. vzít si míry a vybrat si dobře padnoucí velikost (vyšší dívčí je kombinace více velikostí, např. větší přes prsa a menší v pase)
3. zjistit jakou látku a kolik jí budete potřebovat (také její údržbu – lze prát v pračce a na jakou teplotu, lze žehlit? Nebo se musí dávat do čistírny? Budete to ochotni dělat po každém nošení?)
4. koupit látku
5. pokud je to potřeba (většinou ano) vyprat a vysrážet látku = na teplotu, na jakou pak budete prát výrobek
6. vyžehlit
7. překreslit střih na papír
8. přenést střih na látku
9. mezitím koupit vhodnou nit, zip, knoflíky, šikmý vlizelínový proužek, gumu, podšívku a další věci uvedené v návodu, ať se tím pak nezdržujete, v mém případě to byla černá krajkovina. Vyplatí se jít do obchodu s kouskem látky, ze které budete šít, ať můžete posoudit, jestli se to k sobě hodí.
10. ušít živůtek
11. ušít sukni
12. spojit živůtek se sukní
13. zakončit sukni dole (u dlouhých šatů s kolovou sukní to klidně může být samostatný krok na šest hodin = u mě byl)

Kolik potřebuje látky na šaty Popelčina sestra?

Ano, je to tak, dívala jsem se na pohádku Tři oříšky pro Popelku (*****), o čemž jsem psala v článku Angeliky vánoční deník (2020), 5. část a zaujaly mě úplně jiné věci než v dětství. Tak třeba že Popelčina sestra (nebo macecha, teď si nejsem jistá) potřebuje na šaty 40 loktů atlasu. 

Poznamenala jsem si to s tím, že si vygooglím, kolik je loket a co je atlas...

Takže, český loket je dle Wikipedie dlouhý 59,3 cm a skoro všechny ostatní (vídeňský, moravský apod.) jsou ještě delší. Pak by ale 40 loktů látky bylo 23,72 m látky. Není to trochu moc pro jednu holku? I kdyby z toho šila spodničky, závoje a nevím co ještě. Jo a to ještě zapomněly koupit krajku. 

Atlas je látka s vysokým leskem, kterého se dosahuje typickou vazbou. 2–24 osnovní niť je provléknuta útkem. Volně položené osnovní nitě vytvářejí výrazně lesklou plochu. Atlas byl zpravidla hedvábný a používal se na ceremoniální oděvy. Spíše bych řekla, že se mluví o atlasové vazbě.

Zdroje:

Pohádka Tři oříšky pro Popelku

Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Loket_(d%C3%A9lkov%C3%A1_m%C3%ADra)
Caire: https://www.caire.cz/popis-latek/

Textilní kytičky

S Jezinkou únor 2014

Dívám se do starých fotek a s překvapením zjišťuji, že už je to rok (únor 2014), co jsem si v Praze u kamarádky vyrobila několik organzových kytiček. Teď už je spousta věcí jinak – už nebydlí tam, kde bydlela, má jiného přítele a podniká kdoví co, protože už mi ani nepíše. Což je škoda, protože měla zajímavé nápady a byla fajn. Její tvorba se mi líbila. 

Letos jsem v Třebíči vyráběla kytičky na Regionální velké výměně zkušeností. Tady jsou. A jak říká Kamil: „Všichni si vyrobili dvě, tak ty musíš tři.“

Praní

Vždycky když peru nové látky, mám strach. A to pořádnej. Celé dvě hodiny jsem napnutá, jak to dopadne! Jako bych sledovala nějaký thriller. Jenže to ani nemůžu sledovat. Možná spíš jako bych ho slyšela: Někdo dupe na dřevěných schodech, vrznou dveře, výkřik… Mám to podobně – říkám si: Pustí něco? Obarví se mi některá z pečlivě vybraných látek? A jak to pak dostanu dolů? Jde to vůbec?

Malé zkušenosti s praním – na většině privátů jsem pračku neměla – způsobují i jistou nervozitu z tohoto stroje. Po několika málo vypráních, myslím, že tak po dvou se s ním začnu kamarádit při praní běžného prádla. Věci, které už nějakou dobu mám, zaručeně nebarví, nebo to o nich vím. Peru zvlášť bílé (světlé), černé a červené. Občas mi to ale vyšlo tak pěkně, že jsem si udělala várku třeba z fialové, zelené nebo modré. To jsem si pak byla ještě jistější. Ale nové látky peru vždycky nervózně. Krejčířky se prý dělí na dva typy: ty, které perou vždycky všechno, a ty, které neperou nikdy nic. Na základě povídání své „učitelky“ (třídenní kurz šití před dvěma roky) jsem se zařadila k prvnímu typu. Ale je fakt, že budu radši, když mi do sebe něco pustí jako látka, než jako hotový výrobek, se kterým se patlám třeba deset hodin.