Praní

Vždycky když peru nové látky, mám strach. A to pořádnej. Celé dvě hodiny jsem napnutá, jak to dopadne! Jako bych sledovala nějaký thriller. Jenže to ani nemůžu sledovat. Možná spíš jako bych ho slyšela: Někdo dupe na dřevěných schodech, vrznou dveře, výkřik… Mám to podobně – říkám si: Pustí něco? Obarví se mi některá z pečlivě vybraných látek? A jak to pak dostanu dolů? Jde to vůbec?

Malé zkušenosti s praním – na většině privátů jsem pračku neměla – způsobují i jistou nervozitu z tohoto stroje. Po několika málo vypráních, myslím, že tak po dvou se s ním začnu kamarádit při praní běžného prádla. Věci, které už nějakou dobu mám, zaručeně nebarví, nebo to o nich vím. Peru zvlášť bílé (světlé), černé a červené. Občas mi to ale vyšlo tak pěkně, že jsem si udělala várku třeba z fialové, zelené nebo modré. To jsem si pak byla ještě jistější. Ale nové látky peru vždycky nervózně. Krejčířky se prý dělí na dva typy: ty, které perou vždycky všechno, a ty, které neperou nikdy nic. Na základě povídání své „učitelky“ (třídenní kurz šití před dvěma roky) jsem se zařadila k prvnímu typu. Ale je fakt, že budu radši, když mi do sebe něco pustí jako látka, než jako hotový výrobek, se kterým se patlám třeba deset hodin.