Na svatbu své snachy jsem si připravil pár kouzelnických čísel. Těšil jsem se jako malý kluk, to mi můžete věřit. Kouzlil jsem totiž naposledy před nějakými dvaceti lety. Ne, že by mě to od té doby přestalo bavit nebo vzrušovat, ale poslední dobou o kouzla od neprofesionálů nikdo nestál. A pak přišli oni dva, že se budou brát a že chtějí, abych tam vystoupil.
To víte, nejdřív jsem se zdráhal. Copak já vím, kde všechny ty krámy mám? A v jakém jsou stavu? Co když mi kouzelnický klobouk sežraly na půdě myši? Ale pak jsem si řekl, že to je příležitost, která se mi už do konce života možná nepoštěstí. Můžu si naposledy začarovat. Na svatbě bude především příbuzenstvo, tak kdyby něco trochu nedopadlo, o nic nejde. Přece jen se tam neplatí vstupné a nejsem jedinou atrakcí.
Moje žena to ovšem viděla trochu jinak. Soptila jak divá saň. Už už mi málem řekla: „Dědku prašivá, ty ses snad zbláznil! Uděláš nám ostudu před celou rodinou!“ Viděl jsem na ní, jak by mi ráda vmetla do tváře, že jsem starej, senilní a nemotornej. Měla by pravdu, o tom žádná. Chodím už poměrně špatně. Taky hůř vidím. A s pamětí to rozhodně není lepší než dřív. Ale myslím, že vzhledem k věku je všechno v nejlepším pořádku. Myslí mi to pořád stejně dobře. Co na tom, že si nepamatuju, co jsem měl včera nebo před týdnem k obědu? To jsem si nepamatoval nikdy. Ale kouzla, kouzla si budu pamatovat nadosmrti.
Potají jsem se vplížil na půdu, když manželka odešla na nákupy, a vyhrabal svůj starý kufr. Byl nechutně zaprášený, ale když se trochu otřel vlhkým hadrem, vypadal spíš retro než sešle. Paráda, vezmu s sebou i kufr. Rychle jsem zavolal synovi: „Mamince ani muk. Čarování bude moje tajemství.“
„Ale tati…“ protestoval. Vychovali jsme ho dobře, nikdy nechtěl a bohužel ani neuměl lhát. Mohlo mě to napadnout dřív. „Já vím, já vím, maminka nechce, abych kouzlil, protože se bojí, že něco zvrtám. To se může stát vždycky, ale o to přece nejde. Tvoje žena si to přála a já bych jí rád udělal radost. Navíc je to možná poslední příležitost si zakouzlit na veřejnosti. Kdo už je dneska zvědavý na starýho uslintanýho dědka. To jen hosti na svatbě nebudou mít kam utéct.“ Zasmál se. Co taky mohl jiného. Po takovémhle projevu mu bylo jasné, že mi to ještě pálí a jsem v plné duševní síle. Opravdický senila by totiž o sobě takhle rozhodně nemluvil. A já se v tu chvíli cítil jako zajíček. Jako by mi bylo teprve padesát! Tolik jsem se těšil!
„Máma to nemyslí špatně…“ začal syn s obhajobou. A naráz jsme dořekli: „Jenom je nervózní z celé té organizace.“ Jako vždycky, pomyslel jsem si. Vždycky se musí do všeho montovat, pořád chce něco organizovat a přitom to nikdy nebyla její silná stránka. Není organizační typ. Je nervák a pořád chce, aby bylo všechno perfektní a po jejím. Ale vždycky se aspoň něco malého může přihodit jinak. A ona z toho má leda žaludeční vředy. Ale předělat ji nejde, tak jsme se s tím všichni smířili. Ale ona se zase musí smířit s tím, že já chci čarovat. Ani mě nejde předělat. Holt starýho psa novým kouskům nenaučíš! Tvrdošíjně odtáhnu kufr do svého pánského pokoje sám. A nenápadně ho schovám do skříně.
Přes týden se prohrabávám obsahem kufříku a připravuju si jednotlivá kouzla. Nerad bych, aby se z toho žena picla, takže vybírám taková, u kterých jsem si opravdu jistý, že klapnou a diváci se zapojí.
Karetní trik s výběrem karty je jasný. Je to brnkačka a vždycky se to líbí. Jde jen o to mít šikovné prsty a zmást diváka svým blábolením, aby si nevšiml, že místo jedné otáčím dvě karty najednou. Připravil jsem si i nerozpojitelný řetěz, který dokážu rozpojit, a napadlo mě, že udělám něco šíleného. Pořídím si nový trik, který ještě nikdo ode mě nezná. Ani manželka.
Byl jsem tím nápadem tak nadšený, že mě hned žena začala podezřívat, že se něco divného děje. Naštěstí musela se snachou řešit střevíčky, takže jsem zmizel z jejího zorného úhlu. Ještě že tak, jinak by brzy odhalila, že něco chystám. Snažil jsem se být pozorný a víc ji podporovat ve vyprávění o komplikacích ohledně svatby. Ona se vypovídala a já měl klid, že se moc nezajímala o moje aktivity. Ale dával jsem si pozor, abych to nepřehnal a nevypadal podezřele, že se až moc starám o blbosti. Konec konců, kdo by mi věřil, že mi záleží na tom, zda má nevěsta bílé nebo tělové boty? Lodičky, sandálky nebo kozačky? V dlouhých šatech, které si stejně vybrala, by mohla mít i kanady a nikdo by nic nepoznal. Jenom by se nesměla zout.
A tak dny plynuly v relativním klidu. Tedy pro mě. Jednou vyrazila žena s dětmi zase na delší rajz po krámech, tak jsem se rychle domluvil se sousedem, který se vyzná v počítačích a internetu, a objednali jsme – pro jistotu k němu – novou taškařici. Cílem je vyčarovat z ptáčka zajíčka a naopak. A na závěr se v sevřené dlani diváka objeví celá rodinka malých zajíčků. To mi přišlo skvělé! Zaslechl jsem, že na svatbě budou nakonec i děti, i když je tam původně nechtěli, aby nedělaly hluk v kostele, neházely po sobě koláčky a celkově nezlobily rodiče a nenudily se. Takže si na tohle kouzlo vytáhnu nějakého prcka.
Konečně přišel den D. V rámci rozvážení věcí, květinové výzdoby a dalších blbostí byl můj kufřík převezen na správné místo už den předem, schován v pronajatém pokoji novomanželů pod postel. Ochotně jsem se nabídl, že tam nevěstě před slavnostním obědem zanesu náhradní sandály, aby se mohla přezout v případě potřeby. Parádně narafičeno. Moje číslo začínalo ve čtyři hodiny, když byli všichni nabaštění a taky trošku utancovaní. Číšníci přitlačili stůl na kolečkách a přinesli můj kufr.
Moderátor mě uvítal jaksepatří. A vtipně poznamenal, že ačkoliv je ta svatba velice kouzelná, nevěstiny šaty a dlouhatánský závoj čarovné, ženich okouzlující, bez kouzelníka by ta čarovná atmosféra nebyla to pravé. Všichni propukli v potlesk. Potěšil by mě i jásot, ale toho jsem se dočkal jen od dětí. Na ženu jsem se raději nedíval.
Kouzlo s řetězem se mi povedlo perfektně. Děti zíraly s otevřenými ústy a dokonce se pustily maminčiných rukou a šly se podívat blíž. Dospělí tleskali. Sem tam se někdo shovívavě usmíval, ale všichni se zdáli potěšeni. Měl jsem naplánovanou půlhodinku, aby to nebylo příliš dlouhé, ale ani příliš krátké.
Následovalo číslo s kartami. Brnkačka. Necháte divákovi vybrat kartu a přitom si dáte dvě nějaké pěkné, kterými se vám podaří doplnit příběh, třeba krále, stranou. Potom mícháte karty tak, abyste tu správnou měli stále nahoře a omylem ji nezařadili mezi čtyři karty, které vybíráte. Respektive, abyste ji tam zařadili tak, že se nepozná, že mezi nimi je. No a pak další a další míchání, přeskládávání a voila mezi dvěma krály se zázračně objevila právě ta zvolená karta. No, jenomže mně se tam neobjevila. Mezi krály byla najednou úplně jiná a zbytečná karta. Nechápal jsem, co se stalo, kde byla chyba. Zmateně jsem se rozhlédl po publiku. Udiveně se na mě dívali. Všichni viděli, že to není ta správná karta. Asi jsem to blbě zamíchal. Nevím.
Najednou jsem se nechtíc setkal s pohledem mé ženy. Shovívavě se na mě usmála.
Díval jsem se na ni a nic nechápal. Proč se na mě směje, když jsem to celé zvoral. Chvíli bylo ticho, tak minutu nebo dvě. Pak mi došlo, že už s tím nic nenadělám. Není, jak to zachránit. A tak jsem řekl: „Můžete někdo zhasnout?“ Nějakou dobu se nic nedělo, pak se zvedl nějaký mladík z nevěstiny strany, kterého jsem neznal, a zmáčkl vypínač, rozhostila se tma a zasvítily připravené reflektory přímo na mě. V rukách jsem držel čarovný klobouk. Dodával jsem si odvahy a snažil se, aby můj hlas zněl pevně: „Dámy a pánové, na karetní triky už jsem zřejmě příliš starý, přestaly mě bavit, když jsem skončil s chozením do hospody,“ všichni se zasmáli. „Mám pro vás něco lepšího. V klobouku se ukrývá…“ chvíli jsem čekal, pak jsem pobídl diváky: „No tak, děti, kdo by se měl ukrývat v klobouku?“
„Králík, králík,“ volaly a šly ještě blíž.
Tohle kouzl jsem měl parádně připravené. Nejprve jsem z klobouku totiž vytáhl molitanového králíčka, kterého použiju v dalším kouzle. A pak, když jsem viděl, jak jsou děti zklamané, zeptal jsem se: „Vy byste radši chtěly nějakého většího?“
„Ano, ano,“ volaly sborem.
„Tak dobře,“ vytáhl jsem z klobouku opravdického krásného bílého ušáka. A dal ho jednomu z větších dětí do náruče. Byl to ochočený sousedovic zakrslý králíček, o kterém jsem dobře věděl, že děti nepokouše. To by mi tak po těch kartách chybělo!
Poslední kouzlo bylo trochu náročnější, protože se mi skoro všechny děti vytratily pryč s králíkem. Naštěstí jsem si nějakého malého dobráka zase ukořistil zpět, abychom mohli provést fiktivní výměnu v jeho malé ručce. Sklidil jsem obrovský potlesk. A vyslechl si nemalé množství nejrůznějších gratulací. Ženy dělaly och a ach a muži mě zvali na panáka. Bylo mi zase o třicet let míň!
Žena přijímala gratulace. Slyšel jsem, jak jí sestřenky vytýkaly, že je nezpravila o téhle části programu. „To víte, taky nemůžete vědět všechno předem,“ usmívala se tajemně.
Ženich s nevěstou se k sobě tulili a popíjeli nějaký červený drinky, přišoural jsem se k nim. „Díky,“ řekl jsem.
„Bylo to dobrý,“ vyhrkla nevěsta. „A to zhasnutí se vám taky povedlo. Na to jste se domluvili předem?“
„Určitě,“ odpověděla moje žena, která se tu znenadání objevila vedle mě, „Honza je totiž zvyklý myslet dopředu a na všechno.“ Zlehka mi vplula svou rukou do mé. „Bylo to vážně pěkné!“ dodala. „Ale…“ Čekal jsem, co zas bude. Vžydycky je tu nějaké její ALE!
Udělala dramatickou mezeru a pohlédla mi do očí. „Ale tu výměnu králíčka a ptáčka mi budeš muset ukázat ještě aspoň jednou.“
Tuhle povídku jsem napsala v rámci Spisovatelské výzvy. Co jí říkáte? Dokážete si tipnout zadání? A klíčové slovo?