Resty

Mám spoustu rozpletených „restů“, dá-li se to tak říct. Obvykle to vnímám spíš tak, že pletení, stejně jako šití, malování nebo jakákoliv jiná práce je umění. A umění se podle mě, to zdůrazňuji, má dělat, když na něj máte chuť. Podobně to mám i s psaním blogu, když nemám chuť, napíšu článek, co nemá šťávu, pořádný začátek ani konec a vůbec mě jeho tvorba netěší. Pak nastupuje vtíravá otázka – proč to vůbec dělám?

A tak se tomu snažím vyhýbat. To je jako sex z povinnosti – ten taky není ono. Aspoň myslím. Stálo by za to udělat anketu... kolik lidí vnímá sex z povinnosti jako nudu? Samozřejmě myslím těch, kteří se chtěli milovat. A pak je na řadě otázka, jestli není lepší trocha asertivity a říct, že teď se mi prostě nechce a přemluvit se k tomu nedokážu, než praktikovat něco, co ve výsledku ani jediného netěší. Ale to jsem trochu odbočila, i když myslím, že tím celkem jasně vyjadřuji, proč věci nedoplétám z povinnosti.

Nedávno jsem dokončovala jeden krásně barevňoučký šátek, protože jsem si chtěla uvolnit jehlice na něco jiného. A víte co? Zjistila jsem, že to má tolik negativ, že už bych to nejraději nikdy nedělala.

• Zaprvé mě to nebavilo.
• Zdruhé mi přišlo, že každá řada je nesnesitelně dlouhá. Asi jako v nudné hodině ve škole, kde víte, že už se zkoušet nebude, známky už jsou uzavřené a vy věříte, že k chemii se nikdy víc nepřiblížíte. A minuty se vlečou.
• Zatřetí jsem z hotového výrobku ani neměla nějak velkou radost. 
• A nakonec se mi ani do toho nového projektu, který mi ještě před nedávnem připadal úžasný a vzrušující – chystám se opustit komfortní zónu šátků – ani moc nechce. Říkám si, že je dost dlouhý a rozsáhlý a třeba budu mít chuť dělat na něčem jiném a zase budu něco rychle rychle (když se čas vleče a vůbec to neubývá) dokončovat, abych se mohla pustit do něčeho nového. To je jako byste se na poušti hnali za chimérou vody a pak za další a přitom byste věděli, že už ta předchozí byla jenom vidinou.

Přesto mě napadlo, že bych jen tak ze zvědavosti mohla spočítat, kolik projektů mám začatých. Popravdě mě dost překvapilo a také trochu vyděsilo, že se číslo blíží třiceti. Na druhou stranu tímto způsobem funguje také spousta jiných umělců, a když na to přijde a nahlédnu do své krabičky hotových výrobků, v tomto měsíci tam hned dva z déle rozdělaných přibyly, takže není potřeba se znepokojovat. U některých možná stojí za to zvážit, zda je vůbec budu dodělávat. Jestli už nejsem trochu jinde...