„Marku! Marku!“ Volám jako na lesy, ale můj manžel mě neslyší. Vysává právě obývák.
Opatrně se zouvám na chodbě. Ještě že pracovní boty mám zavázané tak, aby šly jednoduše skopnout. Opatrně se bez dívání obuji do pantoflí. V ruce držím oranžovou plastovou lopatku. Nesmím ji moc naklánět, aby mi nespadlo to, co jsem našla ve sklepě.
Nejdřív jsem si myslela, že je to hovno.
Už jsem chtěla obvinit některého ze svých kočičích miláčků, že si dovolil udělat lejno přímo za dveře. Ale když jsem se k domnělému exkrementu shýbla, zjistila jsem, že má podezřelý tvar.
Kočky ho šly taky prozkoumat. Nejdřív Mejzí. Očichala to a nechala být. U Felixe jsem měla větší strach. Je to takový lovec. Co kdyby ho napadlo, že je to k jídlu, když se to hýbe?
Ale nenapadlo. Asi byl pohyb příliš nevýrazný, nebo se s tím ještě nesetkal. Nebo naopak setkal a ví, že to není dobré papat.
„Markůůůů!“ volám znovu.
„Copak je, lásko?“ překřikuje vysavač a zavřené dveře.
„Musím ti něco ukáááázat,“ volám zpátky, „pojď sem!“
Trvá mu to jen chviličku, ale asi jak jsem v teple, zvířátko ožívá. Začíná se vrtět a lézt po lopatce nahoru. Má zajímavé nožičky. Prohlížím si jeho maskování. Málem bych na něj šlápla.
Marek se protáhne skrz pootevřené dveře, aby moc nenaprášil. „Tak copak to máš?“
„To jsem našla ve sklepě,“ hlásím hrdě a ukazuji na lopatku. Žába se už probrala a šplhá směrem k rukojeti tak, že jsou jí krásně vidět nožičky. Až ji vezmeme zpátky ven, schová je pod tělo a nechá se vysadit u jezírka.
Žádné komentáře:
Okomentovat