Vitráž

Tuhle mi kamarád povídal, že má věci na vitráže, a jestli si chci nějakou vyrobit, ať přijedu k němu do Krkonoš. No, to mám trochu z ruky, ale když už jsem tam byla na silvestra, musela jsem téhle lákavé nabídky využít.

Přemýšlím, přemýšlím, co by se mi tak líbilo do okna, ale nic mě nenapadá. Po čem tak moje srdíčko touží?   

Okno s hvězdičkami

Áááá, lucernička. To by byla nádhera mít na čajovou svíčku vlastnoručně vyrobenou skleněnou lucerničku, která by měla stěny propouštějící jen mírné a k tomu obarvené světlo. Dobře, uznávám, napoprvé je to asi docela dost ambiciózní, a tak si nechám nápad rozmluvit. Co by se dalo udělat jednoduššího? Stojánků na čajové svíčky mám dost a navíc vitráž nejlépe vynikne v okně. Pořád myslím na tu Polyannu, jak se jí v okně třpytil vybroušený kus skla a po místnosti jí vrhal duhu. Něco takového bych ráda. A tak se nakonec rozhodnu pro hvězdičku, bude vypadat stejně jako to prostírání, které jsem si ušila, jenom bude výrazně menší. Tenhle nápad už je schválen, a tak se můžu pustit do výběru skla. Teď už je to jednoduché – žlutá, červená a zelená, jako jsou ty hvězdy (prostírání by měla být dvě, jen to druhé je zatím pouze nastříhané).

Když vidím, kolik to bude práce – navrhnout hvězdičku, ve správném poměru určit délky stran, rozkreslit dva typy kosodélníků a určit, který udělám v jaké barvě, nařezat si pruhy skla a potom z nich vyřezávat jednotlivé dílky – hned si říkám, že bude lepší udělat hvězdičky tři. Beztak jsou všichni, co mě mají někde na dílnách na starost, zvyklí, že jsem megaloman a nemůžu si jako normální člověk udělat jen jednu věc a pak se případně pustit do další. To bych si zkazila pověst, no ne? A tak hurá do toho.  

 

Kdybych to měla dělat postupně, asi bych do toho bývala nešla, ale když už jsem si to sklo nařezala, nezbývá mi, než ho v dalších dnech při velkých odlišnostech od plánovaných rozměrů s drobnou pomocí lektora obrousit na požadovaný tvar. Kupodivu to není tak strašné, jak jsem se domnívala.

Potom je potřeba každý kousek oblepit měděnou páskou, sestavit požadovaný tvar, potřít letovací vodou a zakápnout cínem tak, aby se mi jednotlivé dílky nerozjížděly od sebe. A taky vložit očko na zavěšení! 

Pak už je potřeba si s tím jenom pěkně pohrát a nanést cín všude tam, kde je páska, na sklo se nechytá, takže se to dá dělat v klídku. A když je někde cínu moc, lze ho pájkou zase přemístit jinam. Jen se člověk nesmí spálit, protože pájka je vcelku horká věcička. 

P. S.: Žluto-zelená a červeno-zelená hvězdička jsou spájené cínem a nechané jen tak, žluto-červená je potřena ještě jakousi vodičkou, takže vypadá měděně a tu jsem nepájela já, jen jsem se dívala, jak se to dělá.