Nedám si pokoj

Nějak jsem se dostala na výzvu k pletení Compost Socks od Solène Le Roux. Už ani nevím jak. Byly snad zdarma, když jsem systematicky pročesávala Ravelry, co nového tam přibylo? Nebo na mě vyskočily v nějakém ponožkovém klubu tamtéž? 

Těžko říct. Každopádně jsem se přihlásila k odběru a pustila se do nich. Vtip byl v tom, že se měli uplést během pár dní. Doslova! Od nahození 7. 10. do dokončení 13. 10. Rozhodla jsem se to zkusit! 

Název tohoto článku vychází z toho, jak to okomentovala kámoška. Vždyť pořád něco nestíhám. A pořád se pouštím znovu a znovu do podobných bláznivých výzev vhodných pro důchodce, kteří nic jiného nedělají. 

Přemýšlela jsem na tím. A vážně to tak dělám. Proč? Nevím.

Ale vím, že je to dobře. 

Když se totiž člověk přestane snažit a o něco usilovat, k čemu to bude. Když bude jen tak lhostejně plést a až to bude tak to bude. Proč nevzít za svou nějakou výzvu? Jasně, někdy to nevyjde, ale někdy díky ní zjistíte, že máte úplně jiné limity, než jste si mysleli. Možná skoro žádné. Možná dokážete mnohem víc, než jste si mysleli. A nejde jen o rychlost, ale o cokoliv. 

Vždycky si v podobných případech vybavím Havlíčkobrodskou padesátku. Turistickou akci, která se koná počátkem září a na níž jsem před dvěma rokama a předtím někdy asi před deseti jedenácti lety ušla právě těch zmiňovaných padesát kilometrů za jeden jediný den. S přestávkama na jídlo. Obojí bylo náramně dobrodružné a bohužel jsem ani o jednom nenapsala na blog, což je myslím škoda. Ale i tak mi to ukázalo, co dovedu. A taky že ne všechna rozhodnutí jsou moudrá. Jako třeba že když vyrážíte na takovouhle túru později než minule, kdy jste se vraceli v devět večer po asfaltce a už byla tma, bylo by dobré zamyslet se nad tím, že byste si mohli vzít baterku nebo nějakou jinou věc, která vydává dostatečné množství světla. Nebo nevyrážet tak pozdě, nebo si zkontrolovat, kudy vede trasa, nebo... spousta dalších věcí. Ale i tak jsme to došli, což zase dokazuje, že i když je situace dost bezvýchodná, pokud nemáte jinou možnost, nějaké východisko nakonec najdete. Vlastně dost záleží na tom, jak moc se musíte snažit a co vás motivuje.

Ty ponožky za týden bych asi taky zvládla doplést i za normálního provozu, kdybych měla silnější motivaci. Jako třeba spoustu peněz za odměnu a podobně. Nebo kdyby pro mě bylo důležitější plést si svoje ponožky ze zbytky bavlněných klubíček od kolegyně (má z nich vestu a varovala mě, že barví), než vyrazit s přítelem na sobotní akci kamsi do Třemošné.

Já to brala jako výzvu, zda se dají ponožky za týden zvládnout při normálním životě. A pro mě tedy ne. Ono do toho totiž vždycky něco vleze. Ale to je v pořádku, s tím se musí počítat. Konec konců i autorka ve svých komentářích psala, že není důvod se stresovat a muset to stihnout. Máme si svoji pletací pauzu hlavně užít.

A musím říct, že od toho už jsem se tímhle náročným pletením trochu odchylovala. Některé dny jsem si dokonce všimla, že pletu příliš dlouho proti svému běžnému období, a pobolívají mě zápěstí, což mě dost vyděsilo, protože bych si nerada přivodila zánět karpálního tunelu přehnanou námahou. Takže i kvůli tomu jsem trochu zvolnila. 

A vzhledem k tomu, že kromě pletení se obvykle věnuji práci s počítačem, psaní nebo kreslení, případně šití, tak moje zápěstí nemají zrovna moc času si odpočinout.

Ale teď už k ponožkám, ať z toho taky něco máte! :-) 

Jak už jsem říkala, použila jsem dvě darovaná klubka bavlny s modalem (50:50) Leina Duett, 150 m/50 g. Protože se jednalo o postupně publikovaný návod, takzvaný Mystery Knit Along (MKAL), nahodila jsem obě ponožky víceméně naráz. Možná i to byl důvod mého selhání (kromě začátku o den později, protože výsledek prvního dne bylo třeba vypárat), že to bylo jenom víceméně naráz. V prvních dnech jsem totiž měla výrazně více času na pletení, neboť byl víkend, ale už jsem neměla další instrukce, jak po upletení špičky pokračovat. 

Použila jsem čtyři kovové jehlice běžné tloušťky, tipuji tak trojky, na kterých pletu ponožky Rivers of Mars, o kterých jsem taky ještě nepsala. Samozřejmě je důležité říct, že i oboje tyto ponožky pletu především v rámci KALu #upletusiponozky, jehož cílem je uplést v letošním roce 12 párů ponožek! Což je pro mě vskutku masakr. Na druhou stranu... když jsem si psala dopis k narozeninám (o tom zase někdy jindy), uvedla jsem v něm, že se chci naučit plést ponožky. A jak jinak to udělat, než začít s jejich pletením?

Nejdřív fotka na ochutnávku – abych si byla jistá správnou délkou chodidla (na pletení vzorku jsem se vybodla), přiložila jsem právě vznikající modré ponožky k těm bavlněným koupeným průmyslově pleteným. Takhle snad budu mít chodidlo správně dlouhé.

Porovnání velikosti s již existující ponožkou

A takhle to vypadá na noze. Vidíte první část (normální nudná špička) a druhou: lísteček v rubovém žerzeji. Lísteček byl volitelným prvkem, který jste nemuseli dělat vůbec nebo mohli po libosti opakovat. Rozhodla jsem se, že udělám každou ponožku trošku jinou, tak jak se to teď nosí, a na první ponožce udělala lísteček jenom dole a na druhé udělala s určitým odstupem dvoje lístečky, třetího už jsem se bála, protože vzor je na 12 řad a já si říkala, že už by se mi tam taky nemusel vejít. Jak jsem správně odhadla, bude pak následovat kytička. Ale o tom zase někdy jindy.

První zkoušení