To jsem si takhle jednou v listopadu seděla v metru, pletla podle návodu, když tu mi spadnul na zem. Chlapík vedle mě se pro něj sehnul rychleji než já, takže mi bylo jasné, že se na mě celou dobu dívá. Poděkovala jsem za podání a on hned využil příležitosti a poznamenal: „To je dárek na Vánoce.“ Nesnáším tenhle předpoklad, ale zrovna se trefil. A tak jsem řekla že ano. Po tváři se mu rozlil samolibý úsměv. Hned dodal, že jeho přítelkyně taky háčkuje a pochválil mi mou práci a při rozloučení doplnil, ať se mi práce daří.
Onehdy (24. 11.) jsem jela autobusem domů a měla výbornou náladu. Opět jsem (jako v předchozím případě) pletla Bojagi pro kamarádku. Tu si přisedla starší paní, letmo se podívala na pleteninu v klíně a odvrátila pohled. Jelikož jsem byla v dobrém rozmaru, optala jsem se, zda chce vidět, co pletu. Pro příště bych si měla pamatovat, že věta: „Chcete se podívat?“ vyzní docela dobře. Poděkovala a podívala se. Byla nadšená střídáním vzorů, tím, jak krásně barevně to vychází (samovzorovací příze) a vůbec, jak je to pěkné. Na závěr poznamenala, že moje kamarádka má štěstí, že mě má. Připadalo mi to milé a potěšilo mě to. Ještě víc se jí ale líbila fialovo-bílá Laurelie, kterou jsem měla uvázanou kolem krku. Popřála mi, ať se mi práce daří, kamarádka má radost z dárku a poděkovala, že jsem jí to ukázala, že jsem ji tím moc potěšila. Vida jak snadno jde udělat drobný dobrý skutek.
Stejné tematické články u mě na blogu:
