Podívej, co jsem tady našla...

 „Marku! Marku!“ Volám jako na lesy, ale můj manžel mě neslyší. Vysává právě obývák. 

Opatrně se zouvám na chodbě. Ještě že pracovní boty mám zavázané tak, aby šly jednoduše skopnout. Opatrně se bez dívání obuji do pantoflí. V ruce držím oranžovou plastovou lopatku. Nesmím ji moc naklánět, aby mi nespadlo to, co jsem našla ve sklepě. 

Nejdřív jsem si myslela, že je to hovno. 

Už jsem chtěla obvinit některého ze svých kočičích miláčků, že si dovolil udělat lejno přímo za dveře. Ale když jsem se k domnělému exkrementu shýbla, zjistila jsem, že má podezřelý tvar. 

Kočky ho šly taky prozkoumat. Nejdřív Mejzí. Očichala to a nechala být. U Felixe jsem měla větší strach. Je to takový lovec. Co kdyby ho napadlo, že je to k jídlu, když se to hýbe?

Ale nenapadlo. Asi byl pohyb příliš nevýrazný, nebo se s tím ještě nesetkal. Nebo naopak setkal a ví, že to není dobré papat.

„Markůůůů!“ volám znovu. 

„Copak je, lásko?“ překřikuje vysavač a zavřené dveře.

„Musím ti něco ukáááázat,“ volám zpátky, „pojď sem!“

Trvá mu to jen chviličku, ale asi jak jsem v teple, zvířátko ožívá. Začíná se vrtět a lézt po lopatce nahoru. Má zajímavé nožičky. Prohlížím si jeho maskování. Málem bych na něj šlápla. 

Marek se protáhne skrz pootevřené dveře, aby moc nenaprášil. „Tak copak to máš?“

„To jsem našla ve sklepě,“ hlásím hrdě a ukazuji na lopatku. Žába se už probrala a šplhá směrem k rukojeti tak, že jsou jí krásně vidět nožičky. Až ji vezmeme zpátky ven, schová je pod tělo a nechá se vysadit u jezírka.

První týden předení TDF 2021

Ne 27. 6.

Hotové Elemental Socks

Chlubit se dnes že jsem se opět věnovala předení modrého česance, není žádná velká věc, když je víkend a jedná se teprve o druhý den v řadě v rámci TDF (jinak třetí). Ale stejně jsem ráda. Některá předsevzetí se člověku podaří zkazit už druhý den. 

Po 28. 6.

Ale už dneska jsem nepředla. Po návratu z práce mě bolela hlava, něco jsme potřebovali řešit a k předení jsem se vůbec nedostala. Aspoň jsem pletla květnové ponožky: Elemental Socks SKA MKAL od Laury Fahlin. K napsání o nich se zatím jen chystám.

Út 29. 6.

Trochu jsem předla a úspěšně dokončila Elemental Socks a zároveň nahodila Fade Out Socks od Carolyn Lisle v takových podivných barvách, tak uvidíme, jak to nakonec bude vypadat.

St 30. 6.

Troška předení ráno před odjezdem do práce.

Čt 1. 7.

Zase troška předení a postupné smiřování se s tím, že z tohohle asi hned tak šátek nebude. Předu sice hezky, řekněme že i pravidelně, ale mám ještě spoustu ve formě česance, až z toho budou jednonitková klubka, budu je muset ještě seskat (spříst dvě klubka dohromady), což mi zatím moc nejde. Pořád to nějak není úhledné. Buď točím moc, nebo málo. A pak teprve plést. A to nemluvím o tom, že bych si nejdřív měla uplést zkušební vzorek, než se dám do celého velkého šálu. 

Pá 2. 7. 

Pátek utíká vždycky rychleji, než by si člověk myslel. Předla jsem jenom chvilku.

So 3. 7.

Dneska to bylo o něco lepší. Snažila jsem se chvilku si venku polebedit a dopříst druhé modré klubíčko, abych je mohla třeba v neděli seskat.

Červencové povídky

Jak jistě velmi dobře víte, miluju seriály a série, taky o tom někdy napíšu článek ;-), ale teď je čas upozornit vás na novou pondělní sérii a to povídkovou. 

Celé letní prázdniny (červenec a srpen) se budou každé pondělí postupně zveřejňovat moje povídky. I když mohou být založeny na skutečných událostech, upozorňuji předem, že jsou tvořivě pozměněny. 

Hned ta první (příští pondělí) vznikla na základě spisovatelského kalendáře René Nekudy, takže v rámci cvičení psaní. Zadání bylo Podívej, co jsem tady našel…

25. 8. 2021: Ukázalo se, že i když si nechám dost času dopředu, neměla bych slibovat povídky, které ještě nemám napsané. Možná se mi totiž nějakou podaří napsat cestou autobusem do práce, ale možná taky ne. A přece jen nechci publikovat nějaké bláboly, nedokončené povídky apod. Na psaní to chce inspiraci. A taky čas. A ten jsem od dubna věnovala spíš svatebním přípravám. Ale místo zrušení celé série si říkám, že je doplním zpětně. Snad, možná. Už to sice není ono a neužijete si povídkové prázdniny s Angelikou, ale na podzim se nějaká ta povídka taky hodí. 

Předposlední povídka Podivný pár pod železničním mostem mě napadla, když jsem si představila představila, jak divně může vypadat předávání vytištěných svatebních fotek na zvláštním místě. Zejména, kdyby byl fotografem výrazně starší muž. A chtěla jsem tento námět zpracovat do příběhu o padesáti slovech. Je to pro mě tak trochu výzva, abych se do tak malého prostoru vešla. Výhodou je použít k psaní Word, který slova přepočítává sám. Občas si s tímto formátem hraji, protože jinak mám sklony popisovat vše do co největších podrobností a pak to děsně dlouho trvá a já vypadnu z té správné nálady dřív, než dokončím povídku.