Vzhledem k tomu, že s přítelem už nějakou dobu čteme Zaklínače (kdyby to někdo nepoznal ;-)), byla to celkem jasná volba.
S výsledkem rozhodně spokojená nejsem – nemusíte se bát, mám soudnost – ale považuji to tak trochu za deník a tam taky nepřelepíte stránku s depresivními či smutnými myšlenkami tím, jak byl ten deštivý den vlastně slunečný. Kreslení je cesta rozvoje a ne vždy to dopadne tak, jak by si člověk přál. Aspoň vím, že na portrétech musím ještě zapracovat.
Na druhou stranu, ta Justýna předevčírem nebyla tak hrozná, jak jsem čekala.
Žádné komentáře:
Okomentovat