Cestou domů v metru jsem pletla jako obvykle. Doufala jsem, že se frustrace z dnešního dne, kdy mi připadalo, že mi všechno padá na hlavu, zbavím pletením. Pomohlo to, šátek Walk on the Moon je úžasný – jednoduchý a přitom zajímavý. Dokonalá kombinace. Pochopitelně jsem si všimla, že si mě chlapík sedící naproti dost prohlíží, ale to je celkem běžné. Lidi, kteří pletou v metru, vypadají jako exoti, s tím jsem už smířená.
Po chvíli si dodal odvahy a řekl: „Můžu se zeptat, co to děláte? To je háčkování nebo pletení? Manželka plete, ale má k tomu dvě vidlice. Vy je máte spojené.“ Vysvětlila jsem, že pletu, ale na kruhových jehlicích a že má manželce vyřídit, že je to lepší na klouby na zápěstích (už jsem nevysvětlovala – vážně nebyl čas, protože už vystupoval – že je to proto, že všechnu váhu pak máte na obou zápěstích na jednou, ne jenom na tom jednom jediném). Na závěr dodal: „Já jsem unavenej, jenom vás vidím a vy se u toho usmíváte.“ Pobavilo mě to a objasnila jsem mu, že pletení je vysoce relaxační činnost, protože děláte něco monotónního, co má fyzicky viditelný výsledek, takže vás to skutečně uklidňuje. Třeba jako okopávání zahrádky nebo štípání dříví, akorát to se v bytě v Praze dělá trochu problematicky. Natož v metru.
