Ano, konečně nadešel ten dlouho očekávaný den. Pletení na veřejnosti. Moc jsem se těšila, protože vloni to bylo super. Doufala jsem, že i letos Radka připraví nějakou společnou zábavu. Ale ona měla o zábavu postaráno nedávným Štěpánkovým příchodem na svět.
V pátek večer jsem si nachystala těsto do válečku, a protože bylo potřeba, aby mi ztvrdlo a dalo se krájet, nechala jsem ho v lednici přes noc. Ráno jsem brzy vstala, nakrájela a upekla žaludové sušenky. Už je mám vyzkoušené a navíc se mi nic moc dalšího z žaludové mouky dělat nechce, protože přesně takhle je skvělá. Nejsou právě nejzdravější, protože je tam dost másla, ale to asi k sušenkám patří. Zato křupou. A to jsem si vždycky přála umět – upéct sušenky, které křupou jako ty, které koupíte v obchodě. Recept najdete zde.
Avizovala jsem, že plánuju překvapení, ale odmítala jsem prozradit jaké. Bohužel jsem kvůli rannímu cvičení nemohla (a dokonce mě to ani nenapadlo, jak jsem byla vystresovaná z toho, zda zvládnu dvě hodiny náročného tréninku) vzít skoro nic pleteného s sebou a ani tričko, které jsem si tento týden vzala do Café jedna, kde nikdo nebyl, protože se setkání uskuteční až příští týden (druhý čtvrtek v měsíci, jako pokaždé!). Nevadí, Esther holky uvidí až jindy. Nebo se v ní nechám někde vyfotit. Stejně by bylo slušné šoupnout ji i na Ravelry.
Moje překvapení spočívalo v tom, že jsem s sebou vytáhla kamaráda. Ani nevím, jak se to seběhlo a přiznám se, že mě příjemně překvapilo, že do toho šel. Ujistila jsem ho, že nás nebude zase tak moc jako v kavárně, kde nás bývá i dvacet, a že nebudeme ani moc hlučné – venku není potřeba překřikovat cinkání talířků, klimatizaci, rádio... V parku je prostě atmosféra lepší.
Prošli jsme skoro celý park Riegrovy sady u hlavního vlakového nádraží, než jsme narazili na seskupení osmi žen na dekách s jídlem a pletením v rukou. Nakonec jsme nerealizovali nápad, že by k nim jen tak přišel – přikradli jsme se totiž náhodou zpoza keřů, takže nás ještě dámy nezpozorovaly –, zeptal se, co to dělají a jestli si může přisednout. A pak by taky vytáhl pletení. Asi by ty reakce byly dost rozporuplné. (Ale mohla to být opravdu sranda! Zejména pro mě, kdybych se schovala do těch keřů.)
I takhle si vysloužil obdivné pohledy, v což jsem tak trochu doufala, protože banda holek je pro chlapa vždycky challenge (zejména co se týče témat hovoru). Nejvíc se mi líbila hláška Radky, pořadatelky, které tímto chci poděkovat, že se opět téhle akce zdárně ujala. Prý růžové tričko může nosit jen opravdickej chlap. A zrovna tak je to s pletením. To taky může dělat jenom pořádnej chlap.
Asi na tom něco bude. Když tak nad tím přemýšlím, dovedu si představit dva typy mužů, kteří nemají problém s pletením na veřejnosti, nebo přiznáním se k tomu, že pletou. Prvním by mohli být psychopati, kterým (jestli si to dobře pamatuju) na názoru okolí nezáleží a nedělají si hlavu z toho, jestli náhodou nevypadají divně. Jestli si okolí nebude myslet, že jsou gayové a podobně. Druhým typem by mohli být dostatečně vyrovnaní lidé, kteří si podobně taky nic moc nedělají z toho, co si myslí okolí, protože to si vždycky bude myslet, co se mu bude chtít a vás to jednak ovlivní jen minimálně, a jednak se s tím dá pracovat.
Já – ač žena – jsem asi třetí typ. Baví mě šokovat. Někdy. A tak jsem vlastně začala s pletením na veřejnosti: v metru, tramvaji, na jezdících schodech, při chůzi. Byla to prostě výzva. Zkusit něco, co jsem do té doby nedělala. Nevšímat si pohledů lidí kolem, nebo naopak všímat a nic si z toho nedělat. Vystoupit ze své komfortní zóny. Protože jak říkají někteří lektoři, když tohle uděláte mockrát (v různých situacích, ne jenom s pletením, protože teď je pro mě pletení kdekoliv venku komfortní zóna), získáte určitou rozvahu nebo „otrkanost“ či jak to nazvat. Zkrátka budete-li pravidelně trénovat výstup ze své komfortní zóny, málokdy se vám v životě stane situace, která vás rozhodí, vyvede z konceptu. Skoro vždycky si budete moci říct, že jste již zažili něco horšího.
Jsem mistr v odbočování, takže zpátky k tématu Světového dne pletení na veřejnosti, který se v angličtině (pořád se v ní snažím zdokonalit) řekne World Wide Knit in Public Day a má zkratku WWKIPDAY. Celosvětové oficiální stránky najdete zde: https://www.wwkipday.com/. Docela mě mrzí, že tam naše akce nebyla uvedená. Byla jsem přesvědčená že ano. Že se konečně Praha dostala na úroveň Brna, kde Vlněné sestry tuto akci pořádají již tradičně.
Jak už jsem zmínila, při našem příchodu osm žen sedělo na dekách rozmístěno ve stínu pod stromem – bylo opravdu příšerné vedro, i když já si ho paradoxně užívala. Asi se pořád vyskytuju na slunci míň, než bych ráda. Holky s sebou měly mrňata, která byla úžasně hodná a tichá. Kdo přišel, mohl kromě mých sušenek ochutnat fantastickou ořechovou bábovku, meruňky, jahody a meloun a slané krekry či domácí chleba. Marušce chci poděkovat za pohotovou nabídku deky, když měla pocit, že ta moje je malá. Nebyla a její nabídky jsme nakonec nevyužili, ale bylo to milé a potěšilo mě to. Dneska je takhle pozorných lidí málo. Zkrátka skvělá atmosféra, kterou nám asi v pět narušil pozvolna začínající déšť, jenž se rychle změnil v pořádný slejvák, který na Smíchově nadělal značnou paseku. V duchu jsme děkovaly Radce za strategicky zvolené místo u kavárny, do níž jsme se úprkem běželi schovat. Bohužel holky s kočárkama se dovnitř nevešly, neboť zde útočiště našlo výrazně více lidí, než na kolik byla dimenzovaná.
A tak jsme se pak dohodli, že půjdeme jinam, do kavárny vně areálu Riegrových sadů. Nejdřív jsem se ale šla podívat, jaké pěkné sysláty s sebou Irča vzala.
