Sama ani nevím, jak to vzniklo. Jednou mi od táty přišel inzerát, že si nějaká paní přeje uplést dvě čepice a že vlnu i návod dodá. Víc tam nebylo. Peníze, jméno, nic. Jen telefon. Chvíli jsem přemýšlela, proč mi to vlastně poslal. Já nikdy čepici nepletla. Háčkovala, to ano. Už před lety jsem udělala dvě háčkované čapky, ale dodnes nejsou nositelné, protože jsem se neměla k tomu, abych jim nějak vyztužila kšilt. Jojo, tohle je můj typický nedostatek. Samotné háčkování mám hotové raz dva, ale když mám k tomu dělat ty otravné doplňující práce, několik let mi už téměř hotový výrobek někde leží.
Ale plést čepici? Vlastně jsem jednou začala, jenže z té bambulkové příze to vypadalo tak nějak všelijak... Možná by to bylo pěkné, to nejspíš skutečně ano, ale nezdálo se, že by to bylo i teplé, a to mi připadá jako zásadní nedostatek. A teď bych měla plést někomu cizímu na zakázku? Co velikost hlavy a termín dodání?
Kromě všech zmíněných obav mě tahle příležitost taky trochu lákala. Když to bude pro někoho jiného, měla bych mít větší motivaci to dodělat. (Na ponožky, které mám rozpletené už několik let, raději nemyslím.) A taky... zkusila bych si něco nového – dělat podle přání a pro někoho druhého. Byla to výzva.
Zkusila jsem zavolat s tím, že se uvidí. A vidělo se. Domluvily jsme se, že to zkusím a kdyby to nešlo – nerozuměla bych návodu, nebo měla jiné potíže, zase bych to vesele vypárala. Rozmluva byla senzační. Ještě než jsem se do toho pustila, viděla jsem nadšení u své první „zákaznice“ a to mi dodalo odvahy a touhy zvítězit nad náročným úkolem.
Brzy se ukázalo, že není až tak náročný, jak jsem se domnívala. Vzorně jsem upletla vzorek, který jsem následně přeměřila. Už mám pár zkušeností s tím, když to děláte odhadem od oka, protože máte správnou přízi i velikost jehlice. A pak se do vašeho trička vejde leda tak batole. Kdepak, tohle jsem riskovat nechtěla. Ztracený čas při pletení vzorku se bohatě vrátí, když vám práce vychází tak, jak má.
První čapku jsem udělala asi za dva dny. Koukala jsem celý den na televizi, na pohádky, a přitom pletla. Stalo se mi to tak trochu závislostí. Protože pocit z toho, že to vychází podle plánu a hlava se dovnitř pohodlně (snad) vejde, byl tak opojný, že jsem měla chuť vzít si pletení i na cestu do města. :-)
S druhou to bylo trochu náročnější. Udělala jsem si raději opět zkušební vzorek a pak znovu pletla a pletla. Příště bych možná raději o Vánocích dělala i něco jiného, jenže tohle bylo jako posedlost. Nemohla jsem se věnovat ničemu jinému, protože jsem to vnímala jako závazek. Strávila jsem se svýma prvníma dvěma čepičkama spoustu času, tak doufám, že se líbily a že za tu námahu a nervy (bála jsem se, že se mi nepovedou) stály.
Pohled z boku a pak svrchu.
Ale plést čepici? Vlastně jsem jednou začala, jenže z té bambulkové příze to vypadalo tak nějak všelijak... Možná by to bylo pěkné, to nejspíš skutečně ano, ale nezdálo se, že by to bylo i teplé, a to mi připadá jako zásadní nedostatek. A teď bych měla plést někomu cizímu na zakázku? Co velikost hlavy a termín dodání?
Kromě všech zmíněných obav mě tahle příležitost taky trochu lákala. Když to bude pro někoho jiného, měla bych mít větší motivaci to dodělat. (Na ponožky, které mám rozpletené už několik let, raději nemyslím.) A taky... zkusila bych si něco nového – dělat podle přání a pro někoho druhého. Byla to výzva.
Zkusila jsem zavolat s tím, že se uvidí. A vidělo se. Domluvily jsme se, že to zkusím a kdyby to nešlo – nerozuměla bych návodu, nebo měla jiné potíže, zase bych to vesele vypárala. Rozmluva byla senzační. Ještě než jsem se do toho pustila, viděla jsem nadšení u své první „zákaznice“ a to mi dodalo odvahy a touhy zvítězit nad náročným úkolem.
Brzy se ukázalo, že není až tak náročný, jak jsem se domnívala. Vzorně jsem upletla vzorek, který jsem následně přeměřila. Už mám pár zkušeností s tím, když to děláte odhadem od oka, protože máte správnou přízi i velikost jehlice. A pak se do vašeho trička vejde leda tak batole. Kdepak, tohle jsem riskovat nechtěla. Ztracený čas při pletení vzorku se bohatě vrátí, když vám práce vychází tak, jak má.
První čapku jsem udělala asi za dva dny. Koukala jsem celý den na televizi, na pohádky, a přitom pletla. Stalo se mi to tak trochu závislostí. Protože pocit z toho, že to vychází podle plánu a hlava se dovnitř pohodlně (snad) vejde, byl tak opojný, že jsem měla chuť vzít si pletení i na cestu do města. :-)
S druhou to bylo trochu náročnější. Udělala jsem si raději opět zkušební vzorek a pak znovu pletla a pletla. Příště bych možná raději o Vánocích dělala i něco jiného, jenže tohle bylo jako posedlost. Nemohla jsem se věnovat ničemu jinému, protože jsem to vnímala jako závazek. Strávila jsem se svýma prvníma dvěma čepičkama spoustu času, tak doufám, že se líbily a že za tu námahu a nervy (bála jsem se, že se mi nepovedou) stály.
Pohled z boku a pak svrchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat