Meadow Grass pokračování

Na společném pletení s Vlněnými sestrami (viz můj článek Společné pletení v Café Lajka) jsem viděla jeden kouzelný, krásně upletený Meadow Grass. Kromě toho, že byl té paní, co hodně utahuje a radila mi používat menší jehlice, když pletu volně a chci mít krásně pevná, upravená očka, na něm byla nádherná především krajka. S trochou zármutku jsem se tam holkám svěřila, že ho dělám sice z krásné příze od Schoppelu, jenže jak přechází z černé do šedivé, krajkový vzor úplně zaniká. Nebo je to tím, že mám pro změnu příliš malé jehlice a nevznikají v něm pořádné dírky?

Spojovač lanek

Jednou z věcí, kterou jsem si objednala u Vlněných sester, byl spojovač lanek. Ten jsem chtěla už minule v Brně, ale špatně jsme se pochopily a holky mi prodaly krátké lanko padesátku. Jelikož se to počítá i s jehlicema, tak je příliš mrňavé – aspoň s těma běžnýma, nezkrácenýma, takže je v podstatě k ničemu, akorát se mi s ním minule podařilo o ten kousíček prodloužit jiné lanko… právě díky spojovači, a tak jsem mohla relativně pohodlně doplést Mídoua (Meadow Grass). 

Z předchozího textu tedy plyne, že spojovač lanek je super věc, i když jsem ho zatím využila jenom na malé projekty. V balení byly rovnou tři, a když tak nad tím přemýšlím, asi bych je raději měla vyzkoušet, protože minule se mi podařilo (pro změnu v Zapletenu) koupit lanko, které sice je šroubovací, ale na jedné straně je jakési divné a nejde na něj našroubovat žádná jehlice, ani spojovač, takže je vlastně k ničemu. Už řeším reklamaci.

Co jsem se tak bavila s Helčou, tak ta ze spojovače úplně nadšená není, a musím připustit, že opravdu trochu drhne a u jemných hebkých přízí by je možná mohl zatrhávat. Taky se mi zdá, že drhne jenom na jednu stranu, ale to je možná jenom pocit. Celkově jsem ráda, že něco takového vůbec existuje, protože jinak bych megalomanské projekty, které mám v plánu někdy v budoucnu – opravdu velký šál/pléd – musela plést na několikerých jehlicích, což sice taky jde a už jsem to několikrát zkoušela, ale zdaleka se mi to nezdá tak pohodlné. Navíc takto mohu spojit více krátkých lanek a nemusím stále vytěžovat jen to dlouhé, stopadesáticentimetrové.

Společné pletení v Café Lajka

Chvilku před sedmou jsem vyrazila na tramvaj. Tam se mě nějaká paní anglicky ptala, jestli jsem v Praze místní, tak jsem jí řekla že ne, ale co potřebuje. Rozuměla jsem jí dobře, takže asi nebyla Angličanka, protože neměla žádnej zvláštní přízvuk, ale byla jsem zmatená z toho, že chce v sedm večer koupit kávovar. To mi hlava opravdu nebrala.

Ze zastávky Letenské náměstí jsem se vydala dozadu za Billu. Poznala jsem chodníček a myslela si, že mám vyhráno, když se vydám rovně. Ale chyba lávky. Přede mnou už se rýsovala zeleň, ale kavárna nikde. Naštěstí kolem běžel chlapík, který mi poradil, že mám zahnout vpravo a že tam na rohu to je. Tak jo, super, teď už si to snad budu pamatovat, i když kdoví co bude za půl roku… Pořád lepší než minule, kdy jsem nikde nikoho neviděla, a tak jsem se šla zeptat do blízké hospody. On to tedy spíš byl takový pajzl, takže když vstoupila dobře oblečená, mladá žena, všichni ztichli a zvědavě (možná i trochu lačně) si mně prohlíželi. Naštěstí mi někdo poradil cestu a nikdo za mnou z hospody nevyšel, přiznávám, že jsem se trochu bála. Stačily ty pohledy mužů venku, když viděli, odkud jsem vyšla.

Jak už jsem psala, tentokrát to bylo klidnější a v pohodě. Café Lajka bylo tam, kde má být. Po projití dvěma dveřmi jsem hned sebevědomě zamířila do salónku vpravo, který již byl plný lidí cinkajících jehlicemi. Dovolím si položit důraz na slovo lidí, neboť se v místnosti nacházeli i dva muži. Jak se ovšem brzy ukázalo, jeden z nich seděl u stolečku v rohu, kde byli běžní návštěvníci, kteří zde nepletli. Docela se divím, že jim náš hluk nevadil, protože jsme představovali klubko štěbetálků. Každý nově příchozí byl pečlivě zrentgenován pohledy sedících pletařek, protože všichni chtěli objevit, co na sobě bude mít za výtvor. Vše se chválilo, obdivovalo, osahávalo… padaly otázky na cenu a jakost přízí, oblíbené materiály (zde si například pamatuji paní Malabrigo – z ničeho jiného neplete a pravé jméno nevím), utahovačky či volňačky (styl pletení) a tipovaly se vzory, případně tvar a význam začatého výrobku. Nejedna z nás s sebou měla Meadow Grass, který Vlněné sestry přeložily a zveřejnily na svých stránkách, přičemž jeho pletení podpořily losováním o klubíčka za pět set korun. Pochopitelně se zde objevila klubíčka a vzory odjinud. Což mi ovšem vnuklo otázku – kde jsou holky? Nikdo nevěděl.

A tak jsem se s dovolením usadila k jedinému pletoucímu chlapovi a za chvíli už s ním a Maruškou příjemně konverzovala. Líbil se mi Lubošův tyrkysový svetřík, jelikož vypadal dobře a já si dosud na žádný netroufla (ale už je začnutý) a tenhle měl dokonce copánky, které jsou o něco pracnější, protože se oka přendávají dopředu nebo dozadu na pomocné jehlici. Nejprve jsem vzbudila pozornost rozpleteným KALem. I když se do něj nikdo další ze zde přítomných nejspíš nepustil, leckdo pravděpodobně zná styl a výzvu Stephena Westa. Pletoucí chlap se stane celebritou snadno. A když má skvělé, zajímavé a originální nápady a ještě je k tomu hezkej, musí očarovat nejedno ženské srdce. Tenhle KAL – kdoví, jak ho pak pojmenuje, je navíc relativně decentní (skoro až nuda na Stephena s jeho aktuální bláznivostí), takže je příjemné vidět, jak se to vyvíjí. Jenom asi bude dost veliký vzhledem k současným rozměrům a tomu, že jsem přibližně v polovině pletení.

Kromě jiného jsem se chlubila spolustolovníkům, že jsem dnes na hodině angličtiny znala slovíčko, které neznala lektorka. Jedna paní tam totiž řekla, že ji baví krošet, nebo že by dělala kroše? Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když se lektorka ptala, co to znamená, zároveň s tou paní jsem řekla, že háčkování (crochet).

Když přišly Katka s Helčou (Vlněné sestry), přivítaly jsme se a Helča zmínila, že je příjemné se vidět po takhle krátké době (na podzim jsem ji navštívila při obou cestách do Brna). Udělalo mi to radost. Taky jsem je viděla ráda a společné pletení mě fascinuje svou energií a radostí. Z velké části za to mohla taky Jaruška, která se ke mně hned hrnula, připomínala mi, že jsme spolu minule jely tramvají a vůbec byla tak příjemně milá. Hned jsem jí vykládala, že jsem se po ní začala opičit a zkouším plést na jehlicích dvojkách. A dokonce i ponožky. Jenomže mě odrazuje nejen to, jak pomalu výsledek přibývá, ale taky jsem se trochu ztratila v návodu na pletení ponožek na jedné kruhové jehlici a tom, ve které řadě mám přidávat oka. Navíc mám rozpletené zajímavější projekty. Šátky se dá totiž hezky chlubit, ukazovat je či darovat komukoliv, kdo se do nich na první pohled zamiluje. S ponožkami je to obtížnější. 

Jiná paní mě inspirovala k budoucí koupi kvalitních jehlic číslo dva (asi Addi), protože na těch Vlnikáckých se neplete nic moc, neboť jedna z nich má tupou špičku a možná i maličko drhnou ve spoji s lankem. A důvod, proč právě dvojky? Protože její pleteniny mi připadaly mnohem úhlednější než moje a to i u stejných výrobků, např. šátku Meadow Grass, a zdá se, že příčinou je to, že dostatečně utahuje. Než se učit jinak utahovat a mít oka nestejnoměrná, je lépe použít menší velikost jehlic. 

Kromě nových klubíků, které jsem si (opět) objednala u Vlněných sester - plánuju totiž (asi až po Vánocích) uplést Stephenův Doodler – mi udělala radost „babička“ Maruška se svým přístupem. Luboš jí tam totiž cosi ukazoval-učil s chytrým telefonem a ona mu ho vždy sebrala (byl její) a řekla: „Nesahat, já sama.“ (Někdy mě důchodci děsí svou pasivitou a morousovstvím – budu jednou taky taková? A pak když vidím chytrou, šikovnou a zvídavou starou paní, nemám najednou ze stáří takový strach. Možná je to přece jen moje volba, jestli budu neschopná a na obtíž, nebo se zorientuju i v náročném moderním světě a požádám o radu a pomoc a pak si všechno dovedu zařídit sama…). A proč jí říkám babička? Protože s tím přišel Luboš, který ji zná z akce Elpidy, kde se pletly ponožky. (Už jsem o ponožkách od babičky psala ve stejnojmenném článku (http://angelikyblocek.blogspot.cz/2016/03/ponozky-od-babicky.html) a zde jsou ofiko stránky: https://elpida.cz/ponozky-od-babicky.

Domů jsem přišla tak rozjařená, že jsem musela chvíli meditovat, abych vůbec mohla usnout a nešla zase honem plést nebo zkoušet spojovač lanek. Bude drhnout, nebo ne?

A kdyby vás zajímalo, jaké to bylo minule na pletení, můžete se podívat do článku Páteční pletení s Vlněnými sestrami.😹