sobota 9. června 2018

O pletení v metru, tramvaji, hospodě a podobně 1. část

Myslím, že tohle je ideální článek na Světový den veřejného pletení (World Wide Knit in Public Day).

Jednou jsem si takhle povídala s Radkem, který prodává Nový prostor na zastávce metra, zaslechla jedna paní, že mluvím o pletení. Pokud si dobře vzpomínám, zrovna jsem mu něco ukazovala. A tak mi hned nabídla, jestli si od ní nechci koupit nějaké příze po mamince, že ona sama neplete. 

Onehdy jsem si v tramvaji sedla vedle lehce podezřele vypadajícího pána. Zacítila jsem alkohol, ale pak také příjemnou pánskou voňavku. Těžko říct, co šlo z něho. Vadilo mi, že si v tramvaji sedl dozadu na prostřední sedačku ze tří, takže ať už jsem si chtěla sednout vpravo nebo vlevo vedle něj, musela jsem se kolem něj procpat či protáhnout. Když jsem si vytáhla pletení, něco zamumlal. Neměl moc zubů, ale česky nemluvil. I když jsem z jeho žblebtání nerozuměla vůbec ničemu, ani jsem nebyla schopná uhodnout jazyk – snad ruština? – dalo se z gest docela snadno poznat, že mě chválí a obdivuje. Pak se zeptal, jestli to, co dělám je šoe. Opět jsem nerozuměla, ale když ukazoval na nohu, přisvědčila jsem, že ano, že to opravdu pletu ponožky. (28. 2. 2018)

Sotva si pán z předcházejícího příkladu vystoupil, naklonila se ke mně naproti sedící dáma s tím, že se jí to líbí. Že to obdivuje a že se to hned tak nevidí. Za jejích mladých let se háčkovalo, ale měla pocit, že už to dnes moc není. (28. 2. 2018)

Tuhle jsem si tak seděla v metru a pletla. Přistoupila starší paní, usadila se a po chvilce se zeptala: „Nepřekážím vám?“, což mě naprosto dostalo. Takovou ohleduplnost jsem v Praze nečekala. Zdá se mi, že si tu lidé snaží druhých spíš nevšímat, nebo je donutit, aby jim udělali víc místa, než že by se sami ptali, jestli nemají udělat více místa jim. A tak bylo jasné, že se dříve či později dá se mnou do řeči. A taky že ano. Začala obvyklou hláškou, že dříve také pletla. A pak mi vyprávěla o tom, jak jí jednou učitelka, teď už nevím čeho (myslím, že dějepisu) pochválila vlastnoručně pletený svetr s vyplétaným vzorem, který si udělala podle nějakého podobného, jenž viděla někde v zahraničí, možná v Bulharsku. Vtip byl v tom, že ho pletla pod lavicí právě v jejích hodinách. Na závěr mi paní navrhla, jestli od ní nechci dostat červená nebo i jiná klubíčka, že u nich v rodině to nikdo neocení a po její smrti by to nejspíš vyhodili. Říkala, že má krásná, kvalitní a drahá, zakoupená kdysi v Západním Německu. To pro mě bylo samozřejmě neodolatelné. (3. 4. 2018) Domluvily jsme se na setkání na Můstku a brzy jsem si přinesla tašku nových-starých klubíček.

To jsem takhle jednou (12. 5. 2018) šla na grilování ke kamarádovi, a protože jsem věděla, že do hospůdky dojdu snadno, když půjdu asi kilometr rovně po ulici kdesi v Tróji, vytáhla jsem si pletení. Dělala jsem tehdy topík Esther, který je v podstatě celý pletený lícovým žerzejem. Jelikož se plete v kruhu, znamená to, že pletete strašně moc ok hladce bez nějakých velkých zákeřností. Zkrátka a dobře: chůze a pletení naráz. Naproti šli dva lidé, možná oba muži, nebo muž a žena. Každopádně muž – dost nahlas, takže jsem přemýšlela, jestli na to mám nějak reagovat, řekl: „Pletení za chůze, to jsem ještě neviděl.“

Nedlouho po tom mě na ulici zastavila starší paní s udiveným výrazem a slovy: „No teda.“ Byla to obdivná slova a zjevně její oblíbená, protože během jejího monologu je použila asi desetkrát. Přibližná rekonstrukce toho, co říkala: „No teda, to se hned tak nevidí, mladá a plete. No teda a ještě přitom jde. Copak to bude? Tričko. No teda. No teda, to až já někde povím, že jsem někoho mladého viděla plést za chůze.“ Na podobné hlášky bych potřebovala diktafon. Někdy jsou totiž opravdu vtipné, ale když jsou dlouhé, nedaří se mi je zachytit naprosto přesně. 

Žádné komentáře:

Okomentovat