Tento víkend bude v Praze Prague patchwork meating, na který jsem se rozhodla po loňsku nejít, protože aktuálně nešiju a látek mám doma spoustu a lákalo by mě tam nějaké další si koupit (jako vloni). A klubíček mám taky značné množství a vlastně jediní, kvůli komu bych tam šla, jsou Ateliér příze a Vlněné sestry. A místo toho vstupného si klidně můžu zajet na výlet do Brna a zpátky a projít se tam po známých místech, vidět se s přáteli a tak.
A vlastně to jde i jinak, protože Katka s Helčou jdou dnes do Café Lajka v Sochařské ulici (vtipně je v okolí ještě Umělecká a Malířská – nedaleko je totiž Akademie výtvarných umění v Praze). Tentokrát jsem si to včas napsala do kalendáře a vyrazila tam též. Atmosféra byla příjemná, i když tam bylo opravdu rušno, ke konci jsem měla i menší problém s hlasem, protože jsme se tam dost přeřvávali. Ale nebylo to jen námi, salónek je dost velký a zrovna se tam něco slavilo, v patře pod námi hrála hudba a z vedlejšího sálu tam také zněl hluk. Takže až na hluk a malé světlo – je třeba si dobře sednout nebo brát čelovku jako ostatní – to bylo skvělé. Vždycky se cítím dobře mezi partou stejně postižených lidí.
Možná i víc. :-)) Povídaly jsme si o tom, zda je problém dostat jehlice do letadla. Martina se s námi podělila o zkušenost, že to nikomu nevadilo, dokonce si ani nemusela brát dřevěné – i když je pro všechny případy měla taky – a povolili jí i kovové. V letadle si v klidu pletla a nikdo jí nic neřekl. Zato když si je brala na fotbal, dělali kolem toho cavyky, že prý je to zbraň, a tak je propašovala na těle. Doslova takhle to řekla. Z dřívějška zas mám od někoho jiného tip, že se jehlice dají pašovat v penále s tužkama. Nezkoušela jsem zatím nic z toho, protože preferuji jiné dopravní prostředky a v autobuse s tím nikdo problém nemá, jenom jsem trošku raritou. Občas pletu i v autě, ale nesmí být moc zatáček, to mi pak není dobře. Ve vlaku je to taky v pohodě, jenom na motorce jsem to ještě nezkoušela. Ale v motorukavicích a helmě už jo. (Můžete vidět zde.) Katka (ne z Vlněných sester ale jiná) říkala, že dřív jí v autě nevadilo plést, ale teď že se jí přitom dělá špatně. Prý možná začne brát kinedryl, za to pletení stojí.
Od Helči (z Vlněných sester) jsem okukovala, jak plete obrace. Sama totiž začala vyprávět o tom, že je zajímavé, že i když všichni pleteme stejná očka, vypadá průběh někdy jinak. A vskutku! Já si při pletení obrace pomáhám levým ukazováčkem a prostředníčkem, kterým přistrčím přízi pod pravou jehlici, než ji protáhnu smyčkou. Ona ji přidržuje pravým palcem a udělá takový zvláštní krouživý pohyb, až tam vlákno zapluje samo. Zkoušela jsem její způsob a ukázalo se, že je rychlejší a možná i šetrnější k prstům levé ruky. A tak jsem se ho rozhodla naučit. Zprvu to byl děsný opruz. Vlákno klouzalo a bránilo se, ale pak se to najednou nějak začalo celkem dařit. V budoucnu uvidím, jestli u něj setrvám.
Aby byl můj dnešní článek kompletní, doplním ještě, že jsem se zamilovala do červené Mariny od Manos del Uruguay (možná už mám jednu doma, fakt by to chtělo udělat tu inventuru), ze které Petka (má blog Dědečkova zahrada) háčkovala krásný šátek se vzorem podobným ananasovému, pro který mám slabost. Holkám jsem se pochlubila se svým dokončeným šátkem Sunny Roses a dvěma Stephenovými Exploration Stationy, které nyní Vlněné sestry pletou jako KAL.
Žádné komentáře:
Okomentovat