neděle 22. ledna 2017

Pletení v knihách

Těm, kdo čtou Angeliky bloček, doporučuji nečíst znovu totéž. Abyste si pak nestěžovali. ;-)

Na začátku tohoto roku jsem dočetla závěrečný díl série Sirotčinec slečny Peregrinové. O jednotlivých dílech jsem psala v následujících článcích:
Zde je ukázka právě z posledního dílu:

Jacob měl právě rádoby motivující proslov před odchodem do bitvy, do které všechny vede.
„Jacobe?“ ozval se Horác. „Můžu ti něco dát?“
„Jistě,“ odpověděl jsem.
Ostatní cítili, že se mezi námi odvíjí něco soukromého, a začali si mezi sebou šeptat.
Horác se přiblížil k netvorovi, jak jen to pro něj bylo snesitelné, trochu se chvěl a podával mi kus látky složený do čtverečku. Sklonil jsem se ze svého místa na hřbetě netvora a vzal si jej.
„Je to šála,“ vysvětloval Horác. „Slečna Peregrinová mi propašovala do cely pletací jehlice a já jsem ji upletl. Mám dojem, že jen díky pletení jsem se tam nezbláznil.“
Poděkoval jsem mu a rozprostřel tkaninu. Šála byla jednoduchá a šedá, s ozdobnými třásněmi na okrajích, ale byla pěkně upletená a v jednom rohu byly dokonce moje iniciály. JP.
„Páni, Horáci, to je...“
„Žádné umělecké dílo. Kdybych tu měl knihu se vzorky, udělal bych ji líp.“
„Je úžasná,“ řekl jsem. „Ale jak jsi věděl, že mě ještě uvidíš?“
„Zdálo se mi o tom,“ řekl a nesměle se usmál. „Budeš ji nosit? Vím, že není zima, ale... pro štěstí?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem a omotal jsem si ji nemotorně kolem krku.
„Ne, takhle nebude držet. Takhle.“ Ukázal mi, jak ji mám složit podél napůl, pak si ji ovinout kolem krku a protáhnout konce smyčkou tak, aby mi sedrěla dokonale na krku a volné konce visely elegantně na košili. Nebyl to zrovna oděv do bitvy, ale neviděl jsem v tom nebezpečí. (str. 363)

***

Překvapivé pokračování výjevu skýtá strana 417: „Tak to udělej!“ vyštěkl Bentham. „Skončeme to a zastřel mě!“

„To bych mohl,“ řekl Caul. „Ale myslím, že lepší bude, když zastřelím... jeho.“
A namířil mi pušku na prsa a zmáčkl spoušť.
Náraz kulky jsem ucítil ještě předtím, než jsem uslyšel výstřel. Jako by mě udeřily nějaké obrovské, neviditelné pěsti. Spadl jsem na záda a všechno se změnilo v cosi abstraktního. Hleděl jsem do stropu, můj zrak fungoval jako dírková komora. Někdy vykřikoval moje jméno. Vypálila další puška, a pak ještě jednou. ... 
Str. 421–422: Cítil jsem, jako bych ožíval. Bolest v prsou ustupovala. Zkusil jsem pohnout rukama – pokus – a zjistil jsem, že to jde. Projížděl jsem si rukama po těle a po hrudi v očekávání, že najdu pár děr a spoustu krve. Ale byl jsem suchý, namísto děr nahmataly moje ruce kus kovu plochého jako mince. Vzal jsem jej do dlanhí, abych se podíval, co to je.
Byla to kulka. Neprojela mi tělem. Neumíral jsem. Ta kulka se mi zaryla do šály.
Do šály, kterou mi upletl Horác.
Nějak věděl, že se tohle stane, a přiměl mě, abych si tuhle šálu z vlny podivných ovcí uvázal kolem krku. Díky bohu za Horáce... Ve druhém díle se čtenáři mohli dozvědět, že podivné ovce, které měly zvláštní vlnu a nikdo nevěděl jak, možná byla nepromokavá. Nepromokavá opravdu není. Zato se ukázalo, že je neprůstřelná! Což je fajn věc, když vás honí netvoři, kteří nejsou vidět, a stvůry, které vypadají jako běžní lidé, jenom nemají panenky, ale jenom bílé oči, takže často nosí sluneční brýle, aby to zakryly.

Žádné komentáře:

Okomentovat