Sypané svíčky

Nejprve si můžete vyrobit různobarevné pláty vosku: Rozehřejete vosk, obarvíte a nalijet na plech vyložený pečicím papírem. Až zaschne, plát vyklepnete a uschováte pro další použití.

Jedním z rychlých způsobů vyrábění svíček je nasypat do formy úlomky dříve vyrobených plátů barevného vosku a zalít je bílým voskem. Výhoda je jasná – máte-li více forem, můžete do každé nalámat jinou barvu a zalévat čirou. Takováto svíčka rychleji stydne díky tomu, že v ní není tolik horké hmoty.

Druhou variantou je nasypat do forem pecičky, ve kterých se vosk kupuje, a zalít je barevným voskem.

Bibliobox

Bibliobox u nádraží

Tuhle jsem nesla časopisy do knihovny a zjistila jsem, že je zavřeno. Nedá se nic dělat, musím je vhodit do biblioboxu. 

Fakt je, že to je super věc. Knihy můžete vrátit i v době, kdy je knihovna zavřená, třeba pozdě večer. Nemusíte stát ve frontě, což v té své oblíbené stejně nemusím, protože knihovníci jsou rychlí, ale i tak. 

Navíc je jeden bibliobox hned u nádraží, takže knížky můžete vrátit třeba cestou tam, a nemusíte s nimi zacházet až na náměstí.

Na to, co je na tomhle biblioboxu zvláštního, musíte přijít sami.

Soukromé svíčkování

Rozpouštění vosku

V říjnu jsem vyrazila na návštěvu za Kamilem a pustila se u něj do výroby svíček. Pěkně jsem si zamegalomanila, i když jsem se trochu držela zpátky – vyráběla jsem jenom z palmového vosku, aby v tom nebyl chaos.

V minulém článku jsem psala o výrobě svíček a v tomto článku k tomu najdete obrázky. Nejprve je třeba rozpustit vosk, mezitím si můžete nachystat formy.

Do vosku vhodťe malý kousíček barvy k tomu určené, obarvený vosk nalijte do připravené formy.

Buďte trpěliví a nechte svíčku úplně vystydnout.

Rozpouštění vosku

Jak můžete vidět na fotkách, je zřejmé, proč takovou věc nechci dělat doma v kuchyni. Na tvorbu svíček se ideálně hodí pracovna, kde to můžete nechat nějakou dobu roztahané a máte tam speciální nádobí, které už nebudete používat na jídlo.

Ideální samozřejmě je dělat svíčky doma u někoho jiného. ;-) Nejlépe u někoho, kdo si zjišťuje, že jeho parkety snesou vyšší teploty... to když je pokapete horkým voskem, což se mi zrovna stalo. ... Zajímavý, že na rukodělkách se mi to nepodařilo snad nikdy.

Vlevo přichystaná prázdná forma, vpravo forma plná žlutého vosku

V minulém článku jsem nevysvětlila, proč je dobré dělat několik svíček najednou, jinými slovy, proč je racionální být megaloman. Nejspíš vám to už došlo samotným, ale pokud jste nad tím nepřemýšleli, tak vysvětlím nyní.

1. Než se roztaví vosk, chvíli to trvá, takže si snadno najdete čas na chystání různých forem. 

2. Když svíčky děláte jako já maximálně dvakrát do roka, vyplatí se udělat si jich zásobu. Také jimi pak můžete obdarovat přátele a známé. Je ovšem vhodné si předtím zjistit, zda podlehli pálení svíček.

Tuhnoucí palmový vosk již pomalu vytváří krystalky

3. Vaše efektivita značně vzroste při dělání stejné činnosti několikrát. Takže když už máte obrousit spodní hranu svíčky, udělejte to rovnou desetkrát, zabere vám to jen minimum času navíc.

Zalité svíčky a nepořádek z nich

Téměř hotové svíčky

Hotové svíčky z palmového vosku... luxus!

Adventní věnec 2014

Adventní věnec vznikl v roce 1838 v Hamburku, kde v místním sirotčinci vyvěsil kněz před dveře nazeleno natřený dřevěný kruh, do něhož každý den dával svíčku a byla u něj kasička na příspěvky pro ty děti. Později se začaly dělat zelené věnce a svíčky se do nich dávaly jen na neděle. Svíčky by správně měly být fialové – jako má kněz roucho. Je to liturgická barva. V třetím týdnu je povoleno růžové roucho, může být užito i čtvrtou postní neděli, a jsou povoleny taneční zábavy. Je to tzv. radostné roucho, na znamení odlehčení půstu. Stejně tak může být i v adventním věnci třetí svíce růžové. Prý se ale špatné shání. Žádný problém, usmívám se, zítra si ji vyrobím přesně podle potřeby.

Mám jasný plán – vytvořit si čtyři svíčky na adventní věnec. Je nesmyslné dělat je stejně velké – to je chyba začátečníků, a tak si pěkně připravím (= vyloudím od Krtka) tři různě velké čtvercové formy, do kterých si plánuju nalít fialový palmový vosk. Jedna forma mi ještě chybí, a tak pak použiji ještě jednou tu prostřední na růžovou svíčku.

Časově je to se svíčkama docela makačka, protože se nejprve musí najít knot vhodný pro tu kterou formu. Když vyberu příliš tenký, svíčka mi prohoří středem a spousta vosku mi zbyde. Vyberu-li příliš tlustý, svíčka shoří rychle a možná bude ještě k tomu čudit. Případně vytékat.

Naštěstí má Kamil na každé formě napsané, jaký knot se má použít. Ještě je rozdíl v tom, jestli jde o svíčky z palmového nebo normálního vosku. Vzhledem k tomu, že cena je jen o maličko vyšší, zato jsou o mnoho krásnější, rozhodně plánuji dělat pouze z palmového vosku. Také není dobré tyto dva vosky míchat, takže je moje volba jasná. Btw. jedna zbytková svíčka z kombinace obou vosků vypadala velice zajímavě – celá byla taková hladká, jen v rožcích vykukovaly bílé krystalky nádherně připomínající sněhové vločky. Jo, to bych asi měla zmínit, že tento efekt dělá právě palmový vosk. Když o tom někomu vyprávím, říkám, že vypadá jako namrzlé sklo v zimě. Nádhera! Potíž je jenom v tom, že barvy má mdlejší než obyčejný vosk. A já na to pokaždé zapomenu.

Takže, máme vosk, teď formu, tu jsem si vlastně už vybrala, ale teď ještě musím vybrat doplňky podle toho, jestli jde o kovovou – můžu lít libovolně horký vosk, plastovou – jen do 80°C nebo silikonovou (ona je z něčeho trochu jiného, co vydrží i obrovský žár a může se do ní lít třeba olovo… taky podle toho stojí). Dírkou ve formě prostrčím knot a na jeho spodní části přidělám plíšek a nad plíškem propíchnu tenkou jehlou na maso. Za knot zatáhnu z druhé strany, aby mi ta jehla dobře držela. A nahoře zajistím knot plochým kouskem gumy a zástrčkou ve dvou dírkách.

Teď už jen rozehřát dostatečné množství vosku – radši víc než míň – a obarvit ho či ovonět. Potom jej nalít do formy a postupně dolívat – vosk se totiž při chladnutí smršťuje a dole by mi vznikl nepěkný ďůlek, se kterým se můžete setkat u kupovaných svíček. Řeší to tak, že ho přelepí cedulkou, výborné, že?

Po nějaké době – záleží na tloušťce svíčky – můžeme ucvaknout spodní část knotu a pak spodek svíčky zarovnat. Tohle je moje nejméně oblíbená činnost. Pokud to je jenom takhle, pak v pořádku, ale občas mi vykukuje ten zpropadený plíšek a to pak jeho okolí dodatečně rozehřívám horkovzdušnou pistolí a pinzetou ho vtlačuji hlouběji do svíčky.

Potom už jen odendat uchycení knotu nahoře – v tuto chvíli dole, protože svíčka se odlévá „vzhůru nohama“ – a jemně si ji vyklepnout do ruky. 
 
Z legrace přirovnávám výrobu svíček k porodu. Vždycky mi to připadá úžasně jednoduché – zkrátka vezmete vosk, nalijete ho do formy, počkáte, až ztuhne a pak svíčku vyklopíte, ale je tam mnohem víc práce kolem a to jsem ji spoustu ani nikdy nedělala – např. zkoušení, který knot bude do které svíčky ten pravý. Taky je dobré vědět, že palmový vosk při tvrdnutí vytváří takovou dutou spirálku pod již ztvrdlým povrchem. A že při různých teplotách nalévání, tvoří různé (nebo taky žádné!) krystalky na povrchu. Ale zpátky k tomu porodu. Přibližně po deseti minutách ometání se a dolévání jedné jediné svíčky toho mám plné zuby. Nadávám si, že jsem se do toho pouštěla, protože je s tím strašně moc práce. Kdybych si takovou svíčku radši za čtyřicet korun koupila!

No, ale potom, když vám hotová svíčka po jemném vyklepnutí sklouzne do dlaně… to je tak úžasný zážitek. Nadchlo mě, že to Jíťa měla zrovna tak. Nejdřív si říkala, že si je příště radši koupí, ale pak když viděla, jakou nádheru vytvořila, byly všechny strasti jistě zapomenuty (aspoň doufám).

Mamka z mých svíček udělá teprve 7. prosince adventní věnec na talíři plném chvojí – taky možnost. Dřív se to nestihlo, protože jsem byla uvízlá v Praze.

P. S.: Fotografie na přání zhotovil JV.

Vánoční šití

Vánoce se blíží, látek mám spoustu… možná dokonce o trochu víc než spoustu… a taky pár těch vánočních, a tak bych si ráda vytvořila něco jako Veber. Nějakou tu vánoční hvězdičku nebo tak něco.

Čtvrtek 11. prosince 2014

Dneska na počítač kašlu. Dopoledne morduju tu vánoční hvězdu na stůl. Žádná sranda. Jednou to musím vypárat, protože se mi to ve středu fakt drsně nepotká. Možná jsem to měla dělat včera – ve středu by se to třeba ve středu potkalo líp.

Kurz pletení na rukách

Kurz pletení na rukách

V sobotu 8. listopadu 2014 se v kavárně Dismas nedaleko Bílé Labutě uskutečnil kurz pletení na rukách. Bylo to super, účastnic bylo čtrnáct a všechny to zvládly. Ještě aby ne, když jsou to zkušené pletařky. 

Vždycky, když začínám plést, říkám si, že na tom nic není, ale pak zpozoruji, že to přece jen chce určitý grif a chvilku to trvá, než ho získáte. Troufám si tvrdit, že naučit se plést na rukách může v pohodě i chlap, který nikdy dřív nic nepletl. A mám důkaz – nedávno jsem naučila plést jednoho kolegu z partnerovy práce. To bylo tak... uvízla jsem kvůli Českým drahám v Praze, a tak jsem se trochu nudila. Kniha dočtená, počítače obsazené a boty nevhodné na dlouhé procházky. Začalo se mi stýskat po pletení, ale přece si nebudu kupovat další (asi už dvacáté) jehlice? Takže se nabízelo pletení na rukách. Koupila jsem si Chipaku, kterou mi kolegyně doporučila. Jo, klubíčko za 75 Kč není zrovna nejlevnější, ale máte z něj šálu rychle a snadno. A jak mě tak borec viděl, že to přibývá téměř samo a já jedu jak drak, napadlo ho, že by to mohl být pěkný dárek pro maminku k narozeninám. Vybali jsme chlupatou přízi, protože co jsem si pamatovala, výsledek byl tak krásný, že si ji skoro všichni po kurzu došli koupit taky. 

Co dokáže uplést chlap hned napoprvé!

Ale jak jsme teď pletli nějak to pořád nebylo ono. Byla jsem z toho trochu nervózní, protože jsem chtěla, aby se mu to podařilo, bavilo ho to a aby jeho mamka měla ohromnou radost. Nakonec jsem usoudila, že máme přízi dostatečně dlouhou – chipaca měla 95 metrů a šálu mám dlouhatánskou, padesátimetrová Komedie mi tedy určitě bude stačit na dostatečně dlouhou šálu, a tak jsme dali přízi dvojitě. 

Výsledek je super a já zvažuji, že někdy zkusím zkombinovat několik vláken v různých odstínech jedné barvy a plést z nich. Třeba by některé mohlo být chlupaté a jiné ne, i to by jistě vytvořilo zajímavé efekty. A nejlepší zážitek po pletení?

Když jsem byla druhý den dotázána, jak by se daly udělat barevné vzory a jestli to někdy vyzkoušíme.

Mravenec č. 2

Mravenec číslo 2 se jmenuje Jude, patří té stejné ženě jako mravenec č. 1, ale byl poněkud lépe krmen, a tak dorostl větších rozměrů. Z toho plyne, že má taky větší zadek, který je při háčkování nutno vzít v potaz. :-(

Opět jsem se rozhodla pro svisle háčkovaný kabátek metodou pokus omyl. Jak je vidět na pohledu zpředu, zejména však na pohledu zezadu, byla to dobrá volba, protože příze není náhodně melírovaná, ale tvoří pruhy. Mia od Vlniky stojí 66 Kč a je příjemně měkkoučká, bohužel jen akryl.

Aby byl mravenec opravdový fešák, rozhodla jsem se používat maximálně dlouhé či jednou nahozené sloupky, protože u takhle silné příze by vícekrát nahozené sloupky mohly vypadat blbě a odchlípávat od sebe.

Rozšiřování jsem prováděla zákeřně – když jsem viděla, že bude nějakou dobu určitá barva, především bílý a červený úsek trvá dlouho – doháčkovala jsem shora až k zadku mravence, pak se vrátila zpátky jen do půlky a znova dolů a pak až pěkně nahoru, takže vznikl takový trojúhelníček. 

Pořád jsem přiměřovala a zkoušela, a když jsem udělala otvory na packy, už jsem nechala kabátek oblečený a háčkovala ho přímo na mravenci. Přidávala jsem – ty trojúhelníkové úseky
– naprosto nahodile podle toho, jak jsem soudila, že to bude potřeba. Tenhle způsob háčkování je mi velice sympatický, protože vyžaduje pouze trpělivost a zkoušení. Hned je vidět, jestli model sedí nebo nikoliv. Z toho důvodu nemám přesný návod, ale dal by se nejspíš vytvořit. 

P. S.: Nahoře jsem dělala spíše krátké sloupky, aby měl límeček tak akorát a ne velký planďák.

A aby byl každý mravenčí kabátek originál, udělala jsem mu zapínání na bambulky. Děsný, nejdřív jsem si na ně musela najít návod a pak jsem v domnění, že to nebude vadit, nechala vnitní kolečka šišatá (vystříhaná děrovačkou). Nevadí, ale bambulky jsou širší a nižší, rozhodně ne krásné kouličky, ale kdoví třeba to byl úmysl. a vlastně to tak vypadá i lépe. Takže příště to možná udělám schválně.

Háčkované sněhové vločky (hvězdičky)

Nejtypičtější sněhová vločka

Minule jsem tu psala o růžovém šátku, který bych si ráda upletla do Vánoc, ale protože ho dělám poprvé, ještě nevím, kolik času a příze zabere.

V úmyslu mám taky uháčkovat rovnou stovku sněhových vloček. A každou jinou. Přesně podle knihy Sněhové vločky, kterou mám už několik let a nikdy jsem si před Vánoci nenašla dostatek času. Zatím jich mám asi pět, ale jde to celkem rychle, tedy jak která.

Sněhová vločka je spojení droboučkých ledových krystalů. Existuje 17 základních typů, jak se tyto krystaly spojí. Asi takhle nějak vypadá nejtypičtější vločka – připomíná hvězdu se šesti paprsky a vzniká při slabém mrazu a za bezvětří.

Sněhovým vločkám se říká také maličké zázraky nekonečné krásy, ledové květy či dopisy z nebe. Jako první prý šestiúhelníkovou strukturu sněhových vloček popsal sám Johannes Kepler. Okouzlen jejich krásou byl ovšem i fotograf a meteorolog Wilson A. Bentley, který jich na přelomu 19. a 20. století nafotil kolem pěti tisíc. Vločky chytal na černý samet tam je fotil. Bentley tvrdil, že na světě s největší pravděpodobností nenajdete dvě stejné sněhové vločky. „Tato koncepce veřejnost zajímala, a tak publikoval další články v časopisech včetně National Geographic, Nature, Popular Science nebo Scientific American. Jeho fotografie si vyžadovaly akademické instituce po celém světě. … V roce 1931 Bentley pracoval s Williamem J. Humphreysem z U.S. Weather Bureau na přípravě publikace Snow Crystals (Sněhové krystaly), v níž bylo uveřejněno 2500 Bentleyových fotografií. Je také autorem hesla Sníh ve 14svazkovém vydání Encyklopedie Britanniky.“ Bentley se zajímal také o velikost dešťových kapek a byl jedním z prvních specialistů na oblaka.

„Sněhové vločky jsou shluky spojených ledových krystalků, které vznikají v oblacích s teplotou na nebo pod bodem mrazu. Podmínkou pro jejich vznik je – stejně jako u dešťových kapek – kondenzační jádro, což může být zrníčko písku, vyzdviženého větrnou bouří či třeba popel ze sopečného výbuchu. Po té, co se na jádro „nabalí“ dostatečné množství ledu, začne padat dolů.“ Dále se zvětšuje objem. Rychlost, jakou se vločky snáší k zemi, závisí na jejich velikosti a tvaru, může být 2–15 kilometrů za hodinu.

Bentleyova publikace zaujala japonského jaderného fyzika Ukichira Nakaye a sám vytvořil tři tisíce fotografií, které roztřídil do čtyřiceti jedna morfologických skupin podle tvaru vloček, tzv. Nakayův diagram, jenž ukazuje vztah mezi teplotou, tlakem a nasycením vzduchu a výsledným tvarem sněhových vloček. Ale ani on nedokázal vysvětlit, proč mají vločky šestiúhelníkový tvar a podle jakých principů vznikají ornamentální tvary.

Zdroje:

makro fotky Ruského amatérského fotografa Alexeje Kljatova

http://www.stoplusjednicka.cz/snih-pod-lupou-jak-vznikaji-snehove-vlocky